7.9. 2000 Čtvrtek

Sraz všech členů naší horské expedice oblézající každý rok část českého pohoří v pohraničí byl ujednán na 17. hodinu ve Zvonku. Ti prozíravější raději přišli dřív, aby se stihli těsně před opuštěním komfortu civilizace v rámci možností (určeném objemem žaludku) zásobit energií na dobu budoucí.

První tedy do klubu vrazil Luboš a vybalil na Marušku pečlivě sesumírované požadavky: chtěl 3 porce těstovin a z těchto tří si přál 2 porce na jeden talíř a tu zbylou porci zvlášť. Maruška po chvilce pochopila a po nějaké době se jí dostalo vysvětlení v podobě Fandy, který přišel a tu nešťastnou třetí porci na zvláštním talíři snědl. Luboš byl v době jídla již duchem kdesi vpředu, protože po vzoru divokých kočovníků se řídil pravidlem "kdo zaváhá, nežere" a spořádal svoji dvojnásobnou porci rychleji než Fanda. Martinka s Hankou se dostavily na sraz o něco dříve než Fanda, ale díky vrozené disciplíně odolaly těstovinám a rozhodly se věřit v milosrdnou budoucnost.

Kdy přišel David mi zůstalo utajeno, ale nejspíš je to jedno, protože jsem si až do téhle doby bohapustě vymýšlela na základě pozdějšího vyprávění všech zúčastněných. Přišla jsem totiž poslední.Takže pokud někoho opravdu zajímá na co Luboš myslel při pojídání dvojité porce těstovin nebo jestli Martinka s Hankou věřily v milosrdnou budoucnost, ať si přečte Spy a nebo se jich radši zeptá osobně.

Jistou pravdou je ale to (a na to mám svědky), že se Fanda po příchodu do Zvonku ptal holek, co všechno ví. Samozřejmě, že nevěděly nic. Ani já nebyla připravena na změny, které mi byly Fandou šetrně sděleny: "V té sestavě, co nás vidíš, jeden nepojede!" A ten jeden byl David.

Cestou na nádraží jsem navrhla, že bychom mohli celou akci zrušit, protože mi nepřišlo možné davit se bez Davida, ale protože moji poznámku nikdo nebral na vědomí, dočkala jsem se o několik hodin později zjištění, že i davení Fandou či Lubošem stojí za to.

Na nádraží se Fanda s každým znal a tak nám (holkám) nepřišlo příliš divné, když u vlaku směrem na Turnov, postával Roman. No, vlastně to bylo úplně normální, bylo by skoro divný, kdyby tam nebyl. Teprve, když Roman smlouval s průvodčí, aby nám přenechala služební oddíl, nám to začalo být podezřelé. Fanda pak začal na Romana pokřikovat, že s náma jede na společnou jízdenku, za čímž byla skrytá výhrůžka, aby se neodvažoval vytahovat režijku a tak jsme se rozhodly udělat všem nejistotám konec a zeptaly se rovnou: "Romane, ty fakt jedeš taky? A jak to?" A jel s náma a jel místo Jindry, který se rozhodl pro cestu vzdělání a šprtal doma.

Ve vlaku se Fanda pustil do vytváření rodinné atmosféry a po vzoru svých prababiček se pustil do látání ponožek, čímž získal sympatie nejedné paní (jedna se na něj pořád usmívala a vypadala, že by jela s námi - škoda, že jsme jí to nenabídli). Kluci se nám pokusili nakecat, že vlastně nevědí kam jedeme a že David nadávkoval davení do obálek, s jejichž pomocí se budeme davit po horách bez Davida. To mě značně znepokojilo ("Když máš vůdce, můžeš ho hodit do řeky nebo pověsit na strom, ale takhle můžeš maximálně roztrhat obálku.") a tak jsem se rozhodla jít také po cestě vzdělání a vytáhla jsem angličtinu.

Ostatní se začali zabývat obvyklými přízemními věcmi, jako je např. zvedání telefonů (F: "A vůbec, Luboši, seš nejmladší, telefony máš zvedat ty!" L: "Náhodou, já telefony zvedam skoro pořád!" F: "Já včera zvedal 2x Šárku a jednou Jindru nebo někoho jinýho, to je jedno, ale zvedal sem 3x nebo tak nějak!"), zavedení socialismu v bytě u kluků (aneb co je tvoje to je moje a co je moje, to si klidně vem, dám si pozor abych neměl nic, co bys mi moh sežrat), Menza a karty do Menzy.

Během cesty jsme několikrát přestupovali a v jednom z vlaků se Luboš rozhodl pochlubit svými majetky. Nejdřív vytáhl hřeben asi s pěti zoubky a ke vlastní škodě ho nechal kolovat. To, že se mu nevrátil hřebínek ho ale neodradilo a vytasil se se svým zánovním vojenským svetrem. Zalíbil se nám tak, že málem následoval hřebínek. Všichni jsme si ho vyzkoušeli a pak z něj udělali ovinovačku pro Hančinýho cestovního psa (což ji nemálo pohoršilo). Počínaje vojenským svetrem a konče výrokem: "Asi půjdu na vojnu." skončilo Lubošovo koketování s nápadem, že by se nechal odvést.

V posledním vlaku se nám výpravčí pokusila namluvit (byla o tom sama pevně přesvědčená), že vlak jede jen do Tanvaldu a nepokračuje do Desný. Kluci ale věřili jízdnímu řádu a už žádali Romana, aby nás tam kdyžtak dovez sám, když strojvůdce nebude chtít, když přišla průvodčí a omluvila se, že to popletla. V Desný jsme vystoupili a kluci začali hledat značku, nicméně se nemohli za nic na světě domluvit, v kterém směru ji vlastně mají hledat. (K: "S Davidem jsme spoň někam šli a nechodili pořád kolem nádraží.") Díky Romanově tvrdým vojenským výcvikem vycvičené všímavosti a orientaci (zapamatoval si totiž polohu WC ve vagóně a od toho odvodil směr, z kterého jsme přijeli) kluci směr správně určili a po čase objevili i značku. Tu jsme samozřejmě za nějakou dobu v lese zase ztratili a tak ji Fanda s Lubošem šli hledat. Luboš se vydal první a vrhnul se do nejvyšší trávy, kterou mohl najít, kde s velkým osobním nasazením pátral po cestě. Fanda vyrazil za ním a šíleně se ho leknul. Nejpíš mu to prospělo, protože našel cestu i se značkou. A protože byl kamarád a bylo mu Luboše v trávě líto, tak na něj zavolal: "Luboši, co tam děláš?"
L: "Hledám cestu!"
F: "Tady je cesta!"
L: nic neviděl, nic neslyšel a hledal a hledal

Cestou nás Fanda neustále oslňoval, naneštěstí ne orientací a vědomostmi, ale baterkou a tak si vysloužil chvilkovou přezdívku OSLNIVÝ FRANTIŠEK. Taky jsme rozjímali o výhodách turistických fosforových značek.Docela jsme se plácali v blátě, Hanka překvapeně konstatovala, že jí taky teče do bot, měla je nové a prodavačka jí řekla, že na procházky budou v pohodě.

Na spaní jsme si vybrali místo uprostřed různě tekoucích potůčků porostlé trávou. Mezi hrboly se dalo najít několik důlků, kde se člověk mohl zachytit tak, aby někam neodjel. Fanda rychle zmapoval terén a pak zklamaně poznamenal: "Našel jsem 2 rovný místa. Na jednom spí Kamča a na druhym Luboš." A tak si našel plácek druhořadé kvality, vyrovnal nerovnosti batohem a spokojeně zesnul.

8. 9. 2000 Pá

Fandu ráno vzbudily koně (nás taky, ale jediný Fanda po pečlivém zkoumání zjistil, že to byly koně). Nejdřív si myslel, že ten rámus dělá datel, to se mu ale nezdálo pravděpodobné a tak si vzal brýle a rozpoznal šlapat po cestě turistu s obrovským batohem a za ním druhýho bez batohu a po několikerém zamrkání a novém zaostření definoval objekt jako zadek koně.

Hanka měla tou dobou za sebou ranní procházku a porozhlédla se po lese (zcela moudře, s batohem se kolem kouká blbě).

Lubošova první věta po probuzení byla: "Kde budeme snídat a co?"

Fanda to buď přeslechl a nebo zadoufal, že se Luboš ptá kvůli nám a tak se zeptal: "Luboši? Máš hlad?"
L: "Samozřejmě!"

Pak už ho myšlenka na jídlo neopustila (F: "Děte do háje, komáři! Potvory vodporný! Vás jíst nebudu!").

Všichni si začali balit a ač se vyskytly hlasy, že bychom se mohli najíst na místě noclehu, Fanda je hbitě umlčel: "To je prostě starej partyzánskej zvyk. Spát se má tam, kde se nedělá nic jinýho!" Tak to hlasy uznaly a už nenaléhaly.

Dolezly jsme na Zámky (rozcestí se žlutou) a modlili se breviář. Hymnus rozchechtal zasvěcené, protože jsme svorně recitovali: "To je ten žebřík nebeský, kterým sejde král andělský, radujme se, radujme se!" A zasvěceným bylo jasné, že po Nebeském žebříku, který nás čeká, nikdo scházet nebude, zato ho polezeme nahoru a veškerá radost nás přejde až ho uvidíme.

K snídani jsme měli Hančiny buchty (H: Ty buchty by se měly sníst. Jsou čím dál tim menší.") Každý si přišel na svý a když snědl buchty, které mu chutnaly nejvíc, začaly mu strašně chutnat i ostatní.

Po snídani jsme ťapkali blátem a dokazovali si, že lepší místo na přespání než na kterém jsme spali, široko daleko není.

Došli jsme k chatě Jizerce a Roman se o kousek dál hluboce zamyslel nad malým fiátkem projíždějícím kolem ("Proč asi dělaj takový malý auta? Asi aby se nemusela v zimě prohazovat tak široká cesta").

Luboše zase zajímal způsob obživy místních lidí ("Čim se tady ty lidi asi živí? Nejspíš pašováním.")

Fanda se narozdíl od Davida neustále dožadoval mapy na Lubošovi (který ji po každém použití řádně uklidil): "Já potřebuju tu mapu pořád, ne až zabloudíme!"

Šli jsme kolem chalupy Vinohradského divadla (odtud se kluci kousek vrátili najít značku) a pak kolem chaty Pyramida. Tam se popásala malá tlustá prasátka. Kluci na chvíli vypadali jak 3 strejči Skrblíci, akorát že se jim v očích nejiskřily dolary ale opékající se pečínka, (divže to neošlehlo Pyramidu). Začali něco povídat o laně a Luboš už viděl prase nad liháčem, ale naštěstí jsme rychle přešli, takže k ničemu nedošlo.

U Pyramidy taky byla půjčovna kol a ta podpořila naše fantazírování. Viděli jsme se jak jedeme na kolech k nebeskému žebříku. Tam už na nás čekají andělé a vynášejí nás nahoru (obávám se, že kluci tomuto snění nepropadli, ale já se na nebeský žebřík začínala těšit). Dovedli jsme naše sny až do úspěšného konce (K: "A andělé pak vrátí kola do půjčovny a řeknou, že jsme dojeli v pořádku.").

Cestou jsme potkali několik koní a někteří se volně potloukali kolem cesty. Chtěla jsem je přivolat, ale nenašla jsem nikoho, kdo by mi řekl, jak se na koně volá (na puta puta a lilililili neslyšleli). O kus cesty dál se mi dostalo odpovědi. Z lesa se ozývaly příšerné zvuky jako OOOOOOOUUUUUÁÁÁÁÁOOOOOUUUUUU!!!!! HHHHHHOOOOOUUUUUUUÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!! a HO HÓÓÓÓÓ!! A když jsme přišli trochu blíž, slyšeli jsme: "KURVA, HNI SE! CO SE TAM TAK VRTÁŠ? NESER MĚ!!!" a zahlédli jsme koně, jak v klidu a míru, naprosto poslušně táhne kládu. Tak takhle na to. To máme pro příště až budeme někdy potřebovat koně.

Dál jsme pak šlapali rašeliništěm, které by mohlo být na chůzi příjemné, kdyby nebyly všude bažiny a žáby. Fanda u jedné bažiny nervově neunesl hledání slušné cesty a dvoumetrovými skoky se s příslušným zvukovým doprovodem vrhl přímo doprostřed. Přeskákal a my jsme bažinu obešli, abychom to z druhé strany nakonec přeskákali taky.

Na písčinách jsme si chtěli dát oběd a pomodlit se Anděl Páně. Tak se taky po nějaké době stalo. Nejdřív totiž šli kluci na WC a vrátili se celí fialoví od borůvek. Po modlitbě jsem šla na WC já a díky borůvkám jsem si na účel cesty vzpomněla až tehdy, když na mě hladovějící zbytek expedice začal hulákat. Tak jsem veškeré své potřeby odložila na později a šla jíst.

Když jsme byli v nejlepším, přiblížila se trojice postarších turistů a jeden z nich se s námi dal do řeči. Popřál nám dobrou chuť a neodpustil si poznámku o tom, že jsme mu nenabídli. To nás ani v nejmenším nemrzelo. Naopak v Martince to vzbudilo kantorské vlohy a rozhodla se seznámit nás s teorií, podle které lze horské turisty dělit na rozličné druhy. Začala předčítat z knížky Proč bychom se nepotili aneb jak se chodí po horách s takovým zápalem, že se téměř přestala starat o jídlo. To nás trochu vyděsilo ("Jestli takhle bude číst vždycky, tak zeslábne a budeme ji muset nosit.") a tak ji ve čtení po chvíli vystřídala Hanka.

Po obědě jsme vesele vyrazili k Nebeskému žebříku. Už z dálky jsme spatřili 3 svačící bytosti v montérkách a ti, co ještě trochu doufali v anděly pochopili, že ať jsou to andělé v pracovním nebo nejsou, rozhodně mají polední siestu a pracovat nebudou. Zaútočili jsme na schody a šplhali a šplhali. Cestou jsme minuli kolečko s pískem a mužíky. Roman si neodpustil, aby jednoho z nich ještě trochu nezdokonalil a přidal na vršek maličký kamínek. Asi v polovině Žebříku jsme na chvilku spočinuli na matičce Zemi a romantici se zahleděli do dáli. Realističtí jedinci s nepatrným sklonem k hypochondrii si zase začali měřit tep (L: "Mám 140 tepů za minutu." F: "Jé, mně bije srdce....a teď se mi zastavilo!....a už zase bije!", pak se někdo zeptal: "Na co čekáte?" My: "Čekáme na to, až Fandovi přestane bít srdce." K: "To bych snad nepřála ani Davidovi.")

Na konci Nebeského Žebříku jsme popadali na lavičky a chvíli se kochali myšlenkou, že někde schováme batohy a vylezeme na Smrk bez nich. Nicméně když jsme se dost pokochali, uznali jsme Lubošův argument, že by to bez batohů nebylo ono a vzali jsme je s sebou.

Vrchol byl pěkně rozlehlý, docela placatý. Vytáhli jsme sešit z vrcholové schránky a nějaký děda tam psal, že když byl na Smrku posledně, tak nic nebylo vidět díky hustému lesnímu porostu a teď že je vidět úplně všude. Luboš na to spokojeně pokýval hlavou a pochvalně pronesl: "To je ten pokrok. To je ta moderní technika." Taky jsme si dali čokoládu, u níž ovšem nastal problém s dělením. Usnesli jsme se, že bychom měli v čokoládovnách podat žádost o výrobu tabulek čokolády s takovým počtem dílků, aby bylo možné je rozdělit sedmi beze zbytku.

Na informační tabuli jsme se dočetli, že je opodál pomník básníka Kornera, který se tam byl jednou podívat. Trochu nás to pohoršilo, protože jsme chtěli taky pomník, ale Fanda se na něj šel podívat. Na informační tabuli se taky psalo něco v tom smyslu, že každý bude nad pomníkem žasnout nebo co. V každým případě jsme na dálku bedlivě sledovali, co to s Fandou udělá, ale ten si přečetl nápis na pomníku a začal úplně normálně rozhazovat rukama, něco brblat, ukazovat směrem k pomníku a pajdal zpátky.

Luboš mezitím vymyslel, jak prakticky vrchol kopce využít. Že prý by nebylo špatný pořádat tu fotbalové zápasy Sparty se Slavií, že by se dav fanoušků po výstupu do kopce stal děsně mírumilovný. Jen ty outy by byly trochu nepříjemný a zápas by se zbytečně prodlužoval než by se družstva dohodly, kdo pro ten míč půjde. Taky letiště by nebylo k zahození. Jen jestli by nebyla startovací dráha moc krátká (a což teprve ta přistávací).

Přemýšleli jsme, co napsat do sešitu a když si kluci začali už moc vymýšlet ("Hanko, napiš, že jsme po půl hodině dýchání vyhnali konečně rtuť z baňky." - na Smrku byl teploměr a skoro každý, kdo psal do sešitu, zaznamenával momentální teplotu), Hanka s Martinkou něco vymyslely. Jenže už nevím co.

Když jsme se rozloučili se Smrkem, vyrazili jsme cestou vedoucí na východ (Luboš se celou dobu domáhal západu) a zastavili jsme se u Francouzských kamenů, na které jsme vylezli a užívali si výhledu z výšky než slezeme do údolí. Dali jsme si babíbiny sušenky a protože se sušenky dávají až k čaji, tak Luboš pohotově uvařil plnou flašku výborného ledového čaje.

Další maličkou zastávku jsme si dali u chaty Hubertky, kde se nás Fanda poprvé a naposledy zeptal kudy chceme jít. Jediný, kdo se včas chopil vzácné příležitosti odpovědět byl Luboš.

Někde cestou jsme konzultovali problém Temelína a vyskytl se nápad, že bychom se měli rozhodnout jakou stranu založíme. Fanda projevil smysl pro realitu a prohlásil: "Já založím malou stranu tamhle za stromem." A skutečně ji založil.

Dál jsme šli kolem Bílého potoka do Hejnic, protože jsme chtěli dokoupit chleba. V 16.08 jsme dorazili ke krámu, který měl otevřeno do 16.00, tudíž už bylo zavřeno. Došlo nám, že bude asi problém sehnat cokoliv natož chleba a začali jsme vymýšlet nouzová řešení (vymysleli jsme, že vyrobíme cukrový roztok, koupíme tvaroh a mléko, osladíme to Dextrózou a budeme to cucat z flašky). Přitom jsme pokračovali po silnici s očima upřenýma buď někam do dáli nebo na asfalt, když Hanka vydala jakýsi neartikulovaný zvuk a začala mávat rukama. Začali jsme ji obcházet, když jsem si všimla, že mává směrem k tabuli, na které byla směrovka na večerku. Tak jsem taky začala něco blábolit a to už se ostatní zastavili a věnovali nám pozornost. Šipka ukazovala na travnatou cestu mezi domky a tak jsme se po ní vydali a došli jsme k lesu. Roman se rozhodl vylézt do kopce na silnici a pátrat tam, my, holky, jsme se rozhodly vrátit kousek zpátky, abychom se zeptaly stařenky s kočkou vykukující z okna. Ta se ale před námi schovala a tak jsme se vrátily na rozcestí úplně a večerku našly. Našel ji i Roman, který přišel z druhé strany. Zato jsme ztratili Fandu a Luboše, kteří čekali u lesa ve víře, že se pro ně vrátíme. Nakonec jim došlo, že by tam taky mohli čekat do rána, tak se sebrali a přišli za námi. Domluvili se, že koupí 4 chleby a koupili 3 (a pak při každém jídle dumali nad tím, kde se stala chyba), já a Hanka jsme došli pro vodu do hospody. Hanka se vracela přede mnou, když jsem zaslechla Romana jak se ptá: "A Kamila už tam rovnou zůstala, ne?" Byla jsem tímto podezřením velmi pohoršena, ale co se dalo dělat. V každém případě tam byla dobrá voda.

Našli jsme kostel, kde Fanda chtěl nechat vzkaz Davidovi. Vlezli jsme i do něj a setrvali chvíli v mlčení (ve vlaku do Prahy jsem se pak ptala: "Nemodlili jsme se tam?" a Fanda se přiznal: "Každej soukromě. Já se modlil, abyste mi nic neudělali.")

Z kostela jsme vyrazili Starou poutní cestou až k potoku, u kterého jsme se na chvíli posadili. To se stalo osudné Lubošovi, protože začal pojídat žaludy a od té doby ho myšlenka na jídlo neopustila. S nevšední vytrvalostí si všímal čehokoliv v přírodě, co by se dalo sníst (houby, listy, kořínky, kukuřici,ovoce, ryby, zajíce, kravské mléko, telata).

Když už jsme docházeli k Oldřichovskému sedlu, kde měl čekat David, vypadal Luboš přesvědčeně, že by se v přírodě uživil. Davida jsme přistihli, když natahoval ruku se vzkazem, že nám jde naproti, aby ho připevnil na rozcestník. Všichni jsme byli rádi, že ho vidíme, ale když začal podupávat a ptal se na něco v tom smyslu jako "Kdy vyrazíme?", trochu jsme znejistěli. Cestou do kopce se mi zastesklo po Jindrovi a i Hanka se netajila svým zklamáním: "A my jsme se na něj tak těšili!" David viditelně těžko chápal, že si chceme někam sednout a najíst se. Když jsme se zastavili, začal s krosnou šplhat po skalách. Pomodlili jsme se breviář (protože bylo ještě vidět) a zahájili večeři (David přinesl taveňáky, opět něco absolutně nedělitelného sedmi, tak jsme se na něj museli skládat). Na další cestu jsme se posilnili Dextrózou. Na různé lidi měla různý účinek (Luboš ucítil přímo hmatatelný příval energie a já zase dostala děsnej hlad). Setmělo se a David nás neomylně vedl skrz rezervaci. Jenže jeho neomylnost byla k ničemu, protože ve tmě nebyl vidět a tak jsem vedla já ("Nechoďte za mnou. Nevidim Davida. Nevim kam du."). David se každou chvíli někde objevil, aby nám zvěstoval, že jdeme špatně a pak zase zmizel. Nakonec jsme zakotvili kdesi mezi kameny a další cesta vedla prudce dolů. Vůbec se nám to nelíbilo, ale už jsme byli zralí tak akorát do spacáku. Čekali jsme, jestli se David někde objeví nebo ne. Objevil se a tvrdil, že jsme úplně špatně. Vyslali jsme ho proto, aby našel místo ke spaní. Tak ho šel najít a dlouho se nevracel ("Kde je ten David? Že von tam někde usnul? Romane, běž ho najít a ne, abys tam zůstal!). Vrátil se ještě dřív, než se ho Roman vydal hledat s tím, že našel plácek. Plácek byl vcelku hezký, akorát, že tam měli povolený vstup pouze horolezci. Bylo teplo a dost foukal vítr, což nás trochu postrašilo. Začali jsme prohledávat kdejakou jeskyni a vymýšlet nouzová řešení pro případ, že by začalo pršet. Všem se spalo dobře, pokud ovšem celou noc neočekávali déšť (viz Fanda) nebo se nehlídali, aby nezaspali východ slunce (viz David).

9. 9. 2000 So

Ráno jsme se shodli na tom, že bude nejlepší co nejrychleji zmizet a shodli jsme se bez Davida, protože ten už zmizel. Začali jsme se balit a David se objevil na vrcholku protější skály, kde bujaře pískal a pokřikoval: "Co děláte???!!!"
L: "Odcházíme!!"
D: "Kdy?!!!"
L: "Teď!!!"
D: "Jéééé!!!" a zmizel

Davidovo pískání nás značně znepokojilo ("My jsme v rezervaci a von píská na celej les! Musíme zmizet!" "A to ho tu necháme? Co když ho chytnou?" "On si poradí, doufejme, že jim bude tvrdit, že je tu sám." "Kdepak, já ho znám, on řekne: "Jo, byli tady, já je teda vůbec neznám, ale pomůžu vám je najít.")

Vyrazili jsme na cestu a David nás po chvíli v pohodě dohnal, sám a bez strážců rezervace.

Na breviář a snídani jsme vylezli na Skalní hrad a tam taky začal Davit zlobit s foťákem. Snídali jsme chleba s prapodivnou marmeládou. Cestou dolů jsme se z informační tabule dozvěděli, že na Skalním hradě žila banda lupičů, kteří unesli kněžnu a ta jim pak chodila nakupovat. Nakonec je prozradila (nakoupila ve Frýdlantě semena červených jalovců nebo čeho a vysázela je cestou na hrad, takže když vyrostli, vojsko přitáhlo a hrad dobylo) a vůdce lupičů ji shodil dolů, což chudák nepřežila.

Šli jsme kolem lesní školky a kluci se tam rozhodli hodit batoh momentálně nepřítomné Martinky. Tomu se nám podařilo zabránit a tak tam chtěli hodit Fandův. Nakonec tam nehodili žádnej.

Když jsme chtěli lézt na Špičák, vedly tam super žebříky (lepší než 2 nebeské žebříky dohromady, podle mého názoru). Fanda šel od rána v sandálech a později, vždycky když se přezul do kanad, zaručeně jsme pokračovali po silnici. Zrovna, když se Fanda přezouval (na kládách pod Špičákem) jsme Davida přemluvili, aby mám řekl, co nesmí obsahovat fotka, aby se mu líbila (dozvěděli jsme se, že nejjistější způsob dosáhnout toho, aby nás David nefotil, je nosit s sebou neustále půlku člověka).

Dál jsme šli po zelené a z CHKO jsme vylezli v Albrechticích. Tam se Fanda zase rozhodl pro sandály. Na začátku horního Vítkova šli kluci pro vodu, pomodlili jsme se Anděl Páně, snědli sušenky a nasbírali si jablka.Když jsme dorazili do Václavic, všichni jsme toužili po obědě ve stínu, ale mnoho stínů jsme přešli než jsme se utábořili ("Tam byl tak hezkej stín, Davide, tam jsme měli zůstat!" D: "Jo, já zpomalil, ale nikdo nic neříkal, tak jsem šel dál."). Davida pak omrzelo jít po cestě a našel zkratku, která končila u prudkého travnatého svahu. Bez problémů jsem ho sjela po zadku a Fanda s výkřiky "Já nechci! Já nechci!" sjel taky. Ostatním se ho povedlo relativně slušně sejít. Fanda s Davidem začali rozvíjet teorii o náhradnících, které by si měl každý z naší expedice předem určit podle předem stanovených kritérií: náhradník by měl být mladší než my, měl by nám být (hlavně povahově) podobný, stejného pohlaví. Laškovali jsme s myšlenkou, že bychom náhradníkům dělali školení a dbali na to, aby věrně kráčeli v našich stopách. Shodli jsme se ale na tom, že nejpodstatnější je, aby se náhradník sám snažil podobat se člověku, kterého nahrazuje. Jen tak může dosáhnout správné podoby a plně ho nahradit.

Došli jsme k silnici a opět jsme začali setkávat s pochybnostmi, zda David jde na WC nebo jestli máme jít za ním (šel na WC).

Došli jsme na Grabštejn, nicméně jsme se tam moc nezdržovali a další zastávka byla v Chotyni. Tady Martinka začala v každém klukovi poznávat svého kamaráda. Hanka si lítostivě prohlédla dvě holky, které šly proti nám a smutně poznamenala: "Tak takhle vlastně má vypadat holka."

Na název vesnice byli obyvatelé asi hrdí, protože u každé instituce měli poznamenáno, že je v Chotyni (škola v Chotyni, strojírny v Chotyni atd.). Roman jakožto voják ničemu nevěřil ("Snaží se nás přesvědčit, že jsme v Chotyni").

Před Dolním Suchým někteří z nás neodolali čekárně na autobus a ti co odolali (nebo na ně nezbylo místo na lavičce) popadali vedle čekárny. Tam to bylo trochu lepší na rozhled (mohli jsme se kochat výhledem na továrnickou obludu v Německu) a o něco horší na vosy, které se vykrmovaly na spadaných hruškách.

Před Lužickýma horama jsme přemlouvali Luboše, aby se s námi podělil od Dextrózu. Drápali jsme se na Kozlí hřbety a David do poslední chvíle Fandovi tvrdil, že nepolezeme na kopec. Luboš se uzavřel do sebe a semtam jsem ho zaslechla, jak si pro sebe bručí: "To je chůze po tom světě, kam se noha šine, sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné..." Tahle písnička už ho doprovázela nějakou dobu a zdál se při ní docela spokojený.

Na hřbetech jsme popadali a já s Martinkou jsme začaly protestovat, že chceme vědět kam jdeme. Nikdo pro to neměl pochopení a když jsem se obrátila na Davida se žádostí, aby mi vždycky určil dílčí cíl, na který bych se mohla těšit, projevil se velice extrémisticky a určoval každý druhý smrček (jen upozornění: extrémně dlouhé trasy s extrémně krátkými dílčími cíly pod vedením extrémistického daviče (nebo davida, mám nedostatky v zacházení se slovesem davit) je to nejhorší co může bejt!). Po nějaké době jsme se dočkali kýžených slonů v podobě Sloních kamenů, o kterých kluci semtam pronesli nějakou tu poznámku. Na prvního, zpřístupněného slona jsme vylezli všichni, dolů jsme ale málem slezli beze mě, protože jsem se začala děsně bát. Davidovi ale jeden slon nestačil a vylez na druhýho, Lubošovi a Romanovi taky ten první nestačil, ale z druhýho vždycky dřív nebo pozdějc spadli a tak hledali jiný slony, z kterých by nepadali.

Kupodivu to všichni horolezci ve zdraví přežili, i Fanda, který celou dobu spokojeně ležel na batohu, přežil. Jedna hodná rodina, která si opodál rozdělala ohníček nám nabídla, že by nám ho nechala hořet, kdybychom si tam třeba chtěli něco opéct. Ale my jsme byli nuceni odmítnout, protože nám k tomu nenabídli ani jednoho z jejich páru dalmatinů, takže jsme neměli co opékat.

Dál jsme šli po silnici až do Rinaltic, kde se David šel podívat na kostel, jestli tam nejsou vyvěšené informace, kdy je kde mše sv. Informace nenašel, zato našel otevřený second hand. Chvíli jsme se dohadovali o tom, jestli je lepší jít dál po silnici a nebo po kolejích. Zvítězila silnice a tak jsme se za Rinalticema posilnili Dextrózou (Luboš s Davidem se zdrželi vzadu a pak nás dobíhali oplývaje energií) a já zase dostala hlad. Ten se ale za chvíli přeměnil na touhu po penězích a Martince se zřejmě stalo to samé, protože jsme začaly pátrat podél silnice a naše snaha se nám vyplatila (já našla 50 haléřů a Martinka 60). Romana ovšem celé naše zaujetí značně pohoršilo (neustále opakoval: "Ten mamon, ten mamon..."), ale řekla bych, že k jeho vlastní škodě, protože nenašel ani dvacetník. Náš zápal trochu nakazil i Hanku, která s námi jednou popoběhla a pak si teprve vzpomněla na odřené nohy ("Tak to mi holky, už nedělejte!")

V dobrém rozmaru jsme došli do Lvové a odtud ke Zdislavině studánce.

Tam jsme rozložili s tím, že si uvaříme polévku a protože se už stmívalo, vytáhli jsme baterky. Každý měl jinou a kluci začali zkoumat vnitřky baterek. Největší zájem byl o Hančinu baterčičku za 12 Kč. A baterčička se předváděla, dokud jsme se nezačli modlit breviář. To najednou začala slábnout a slábnout a když už jsme jezdili nosem po papíře, tak se David smiloval a půjčil nám svojí.

Uvařili jsme si polívku, tedy... po pravdě řečeno....kluci uvařili a byli si toho dobře vědomi ("Na co my ty holky vlastně berem? Nevaří, nevedou, nic nenesou...."). Tak jsme jim tu polívku pomohly sníst.

Po jídle jsme se sbalili a vydali se za Fandou, který byl předtím na průzkumu a našel místo ke spaní. Plácek byl přímo stvořený pro přespání. Jediný Luboš byl neustále se svým místem nespokojen a cestoval s karimatkou po louce.

Před spaním jsme si dali ještě sušenky s marmeládou a přitom jsme potkali strašidlo (tedy, ono spíš potkalo nás): (H:"A za tou zdí je hřbitov, Fando?" F:"Nevim jestli je to hřbitov. Až o půlnoci vylezou strašidla, tak se zeptejte, co to je." Za chvilinku na to se ozvaly kroky a ze tmy se vynořila jakási postava. Prošla kolem nás a přes rameno zacitovala: "Už tady bydlím 300 let a ještě jsem tu žádný strašidla neviděl.")

Ten večer jsme všichni upustili od svých předsevzetí (já od čištění zubů a kluci od koupele v rybníce).

10. 9. 2000 Ne

Ráno v neděli jsme se probudili a Luboš zjistil, že výsledkem celého jeho večerního cestování bylo nejkřivější místo široko daleko. Při snídani jsme zjistili, že je Fanda pěknej pokrytec. Fanda začal totiž rozvíjet plán, jak obelstit Ivanku, aby si u ní mohl nechat svoje soubory v počítači:F: "Musíte to Ivance namluvit, když tam nebude Honza." K: "Proč? Honza tomu stejně nerozumí, ne?" F: "Ne, ale má smysl pro realitu." K: "Teda Fando, já ti doteť věřila, ale fakt, já ti tak věřila...." A na to konto jsem se dozvěděla, že počítač, který mi Fanda velkoryse před prázdninama přenechal se měl už dávno zhroutit a jestli se ještě nezhroutil, tak se zhroutí až přijedu domu.

Po snídani jsme mazali na mši sv. do Jablonného. Před kostelem jsme měli ještě čas a tak jsme se pokusili o jakous takous úpravu zevnějšku, pomodlili jsme se breviář a kluci začali chodit (a někdy i běhat) jeden po druhém na WC. Ačkoliv všichni šli na stejný, každý platil jinak (David se dostal na záchod legální cestou přes automat za 5 Kč, Fanda šel rovněž legálně přes 2 ženy za 3 Kč a Luboš s Romanem šli nelegálně přes automat za 2.50 Kč.).

Hanka se mě a Martinku snažila naučit hledat v breviáři, David koupil chleba a Martinka pak sehnala někde pohledy, které pak vždy a všude psala a posílala.

Po mši sv. jsme zase schovali lepší věci do batohů a chystali se k odchodu, když přišla řeholní sestřička s nabídkou, jestli se nechceme podívat do krypty. Samozřejmě, že jsme chtěli, pomodlili jsme se u hrobu sv. Zdislavy a shlédli sérii obrázků, jež měly vypovídat o jejím životě. Na každém obrázku se buď modlila nebo se bičovala nebo někoho uzdravovala. Fanda se nám později svěřil: "Teda, nechtěl bych mít takovou manželku, která by pořád klečela, modlila se a strkala mi do postele kopřivy..."

Pak jsme šli na vlak do Lvové a přitom jsme prolezli kdejakou díru ve skále.

Cestou mě na jedné zahrádce uchvátil ohromný černobílý pes a rozhodla jsem se o tom podělit s ostatními (K:"Támhle byl děsně velkej pes jako tenhleten tady, akorát byl černobílej!" vedle se objevil maličkej černobílej pejsek a Luboš zareagoval bystře, jako vřždycky: "To je von?"). Po čase si Luboš umanul, že zatelefonuje domů. Telefonoval pěkně dlouho, protože nás pořád nedoháněl a až za dlouho jsme ho v dálce za rybníkem viděli, jak upaluje, co mu síly stačí.

Na nádraží jsme se rozhodli, že sníme, co půjde. Kluci si na peróně rozložili liháč a začali kuchtit fazole. Kdo nechtěl fazole, žvýkal chleba s luchmeatem a těšil se na to, až přijede vlak a lidi začnou vystupovat přímo do fazolí. Vlak skutečně přijel, ale nikdo moc nevystupoval. Jen průvodčí měl nějaké řeči o obědě. Asi měl hlad, chudák, jenže vlak chtěl jet dál a tak průvodčího vzal s sebou.

Fanda zatím trpělivě čekal na fazole a bedlivě sledoval komára, který se mu usadil na ruce. Někdo chtěl hmyzáka bacit, ale Fanda se prudce ohradil: "Ne! Nech ho! Kousne mě a já ho praštim! Musim počkat, až zaútočí - jinak by to byla nepřiměřená obrana!"

Pak přijel i náš vlak. Na průvodčí jsme vymáhali slevu tak dlouho, až nám jí dala a vůbec nás nepočítala. Jízda vlakem byla vůbec dobrodružná, protože si kluci vzpomněli, že by mohli svázat Davida a snažili se o to v každém tunelu. Roman si tam všiml 2 vojáků a musel se jim pochlubit, že už bude za pár dní z vojny doma. (R:"Za kolik to máte?" Vojáci:"Za 101." Roman: "Já za 3!" My: "Počkej, až tě nabonzujou! Honem pryč!")

V dalším vlaku si kluci krátili dlouhou chvíli svazováním Davida ("Sme sbalený! Deme!").

V dalším vlaku jsme se dali do sepisování deníčku a cestovali jsme s dvěma sokolníkama, kteří měli na rukavicích nádherné sokoly. Všechny nás to nadchlo, jen Luboš si uchoval nadhled: "No, takovejhle vrabčák!"

Dojeli jsme do Prahy a kluci došli k závěru, že na konci naší expedice nikoho nevyžrat je prostě nepřijatelné a pozvali nás do bytku ve Strojnický. (K: "Koho že to dete vyžrat? A stihneme je vyžrat tak, abych byla v devět na hlaváku? Jo? Tak du s váma!" Cestou vymysleli krutý plán, že zneškodní nicnetušící spolubydlící a budou se pást na jejich mukách, až budou nebohé oběti přivázané k židli přihlížet naší hostině připravené z jejich jídla. Před vstupem do domu se Fanda strašně zamaskoval, připravili provazy, nože a sekerky a obezřetně se plížili po schodech. Nějakou dobu zvonili, leč nikdo nebyl doma a tak si odemkli, prošmejdili celý byt, jestli náhodou někdo někde nespí a pak se vrhli do špajzu. Hanka bloumala po bytě a pak se zkoumavě zadívala do zrcadla a prohlásila: "Teda kluci, vy tady máte vošklivý obrazy...". Roman se honem přišel taky podívat, prohlédl se od hlavy k patě a spokojeně konstatoval: "Docela to de. Mohlo to bejt horší."

My, holky, když jsme viděly přičinlivé hemžení kluků v kuchyni, rozhodly jsme se udělat všechno pro to, abychom si pak požitek z žranice byl co největší a pustily jsme se do čištění zubů (L: "Holky, co to děláte? Tohle tady nikdy nikdo nedělal!").

Pak jsme se sešli kolem plného stolu a čekali, kdo se pomodlí. Nikomu se do toho nechtělo a tak byl jednohlasně zvolen Fanda. Věřím, že se modlil zcela upřímně a jeho slova, s citem pronesená, nasvědčovala tomu, že prosí za lidi, které dobře zná. Ne každý jako on modlitbu "Pane, díky ti za tyto dary a prosíme za ty, kteří je nemají." snesl tak jako on a většina z nás skončila pod stolem v křečích smíchu.

K: "Takže to znamená, že nic z toho není vaše? No....to neni hezký....to je vlastně strašný.....ale....to neznamená, že by mi to míň chutnalo."

Vrhli jsme se na to a teprve po chvíli jsme začali uvažovat nad tím jaké následky by to mohlo mít.

"A co až kluci přijdou?"

"No, necháme se svázat a řeknem, že tu byly holky. No, a když přijdou teď, tak je holky svažte a pak utečte!"

Měli jsme z toho náramnou legraci, dokud se neozval zvonek. Kluci začali pobíhat po pokoji, vypínat kazeťák a chystat provazy. My, holky jsme se instinktivně schovaly pod stůl a pomalu přelezly za ledničku. Čekaly jsme rambajz až se budou kluci rvát, ale místo toho jsme zaslechly rozpačité pokašlávání a něčí hlas: "A toho znáš? Tak to je Roman." Pak jsme slyšely holčičí hlas a začaly jsme z toho být zmatený. Najednou se u nás objevil Luboš (připlížil se kuchyní) a zašeptal: "Tak, holky, ahoj. Já jedu, už musím na autobus. Zase někdy přijeďte." a odplížil se. Všechny jsme seděly za ledničkou a usoudily jsme: "Tak to vypadá, že nejenže ten kluk není svázaný, ale ještě o nás neví." A taky to tak bylo. Chudák Tomáš vešel do místnosti, zahlédl nás skrčené v pološeru za ledničkou a zoufale (trochu vyděšeně) zasténal: "Co je to tady?" To už jsme ale nevydržely a už jsme nečekaly, jestli se přijde podívat blíž. Po čtyřech jsme profičely kuchyní a zavřely se do špajzky. Bylo tam těsno, ale bezpečno. Jenže taky nebylo úniku, protože okno bylo dost vysoko. Nakonec si pro nás přišel David a Tonda, který nejspíš cítil početní převahu, se stáhnul do ústraní. Za chvíli, když odcházel se svojí dívkou někam pryč, tak jen pokorně poprosil, abychom mu nechali alespoň jednu postel volnou.

Pomohly jsme klukům trochu uklidit a pomalu se začali (i s Romanem) loučit. Museli jsme na vlak.

Pravdou je, že jsme dostáli již dávno zavedenému obyčeji a na závěr celé akce někoho řádně vyžrali, ale bylo to poprvé proti vůli hostitele a začínám přemýšlet o tom, kdo bude další na řadě. Příští rok by to mohl být Honza s Ivankou, ale co další rok.... nikoho bližšího pak už neznám....teda, znám.... ale nevim, jak se to bude našim doma líbit.